Vítězný praporec svatého Václava
Osud polabských Slovanů, kteří na rozdíl od Čechů, Moravanů a Poláků nepřijali křesťanství, ať z přesvědčení, či proto aby odolali tlaku mnohdy válčících biskupů francké a otonské říše, minul české země díky Svatému Václavovi a jeho bábě, svaté Ludmile.
Na počátku našich dějin jsou dvě vraždy, Drahomíra nechává dvěma Vikingy uškrtit Ludmilu na Tetíně, roku 921, v září, aby posílila svoji moc a další nám známé politické okolnosti. Roku 928-929 Jindřich Ptáčník napadl polabské Slovany a zajal asi příbuzného matky svatého Václava Drahomíry, Tugumíra. Drahomíra byla princeznou ze kmene Stodoranů-Havolanů, z území Braniborska, u řek Havelu, kde měli Stodorané své hradiště a pravděpodobnou svatyni boha Triglava, Trojhlavce, jehož jméno snad doposud nese hora julských Alp ve Slovinsku. Tugumir a Drahomíra, obsahují poslovanštěné íránské jméno Mir, které pochází od středoperského Mihira, staroperského Mithra a védského Mitra. Mitra by ve Védu jeden z áditjů, slunečních géniů, v jejichž čele se později vynořil védský Višnu-Nárájana, obdoba biblického nejvyššího Boha. Ve slovanských jazycích pojem Nárájana, čili bytost vznášející se nad pravodami, - Nara ájana, zmizel, protože nara byl ve védském jazyce pojem asi pro člověka vědomého si své duše na rozdíl od manua, člověka jen myslícího. Slovanské jazyky mají již jen pojem pro skupinu lidí-národy. Mitra (perský Mithra) jako hrdina ve zlaté zbroji u Peršanů, pronikl mezi římské vojáky, a jeho oblíbenost a vliv způsobil, že se stal prototypem archanděla Michaela, s nímž asi splynul po přijetí křesťanství v římské říši, jakož se možná sloučil i legendou o svatém Jiří. Svatý Václav se ve svém ověnčení slávou, při splývání slovansko-íránských a křesťanských idejí, stal v českém prostředí jakýmsi Mitrou-Mírotvůrcem, mučedníkem a zároveň knížetem po vzoru svatého Rolanda, Jiřího nebo dokonce Michaela archanděla, s kopím a praporcem, štítem, jako jezdec na nebeském koni.
Kult koně a héroa některé slovanské kmeny také znaly, jako v případě Svatovíta a jeho posvátného koně u polabských Slovanů.
Nevíme, jestli Slované uctívali nějakého Miru-boga, svého Mitru, či zdali Mihira, Miroslav, Mitra nevplynul jen do jmen slovanských knížat (Tugomír, Slavomír, Mojmír), ale vyloučit to nemůžeme.
K Mitrovu kultu možná patřili také mágové východu z Patrhie a Indie, kteří měli určit pod znamením hvězdy místo narození Ježíše v Betlémě.
Oněch výše zmiňovaných áditjů Véd, od áditja - Slunce, světlo, prvního anděla po stvoření (adítja, adin, jeden, první), bylo dvanáct a jejich jména jsou Višnuh (Všeobsáhlý), Tvaštar - Tvůrce, Bhagah - Bog, Bůh, Amšah - Rozdělovatel, Pardžanjah - Perun, Savitar - Svítič - probouzitel světla, Púšan - dárce prosperity, Vivasvant - ověnčený svatou mocí, praotec prvních lidí Manua a Jamy (Jímatele), někdy vzniká otázka vazby mezi těmito pojmy a hrdinou - bohem Svantovítem), Indra - silný, Varunah - Uranos?, mocný řád, Mitrah - Mitra - Mir, Miroslav, Arjaman - průvodce zemřelých árjů - původně indů a íránců, Dhátar – Držitel řádu.
Zajisté nemohlo uniknout Vaší pozornosti, kterak přes společné baltoslovanské a íránoslovanské kořeny se ještě přes propast věků některá sanskrtská a současná česká slova navzájem podobají, a navíc mnohé pojmy (mír, bůh), byly ještě dodatečně přejímány z íráno-indického prostředí Sarmatů, Skytů, Patrhů, Sasánovců a dalších zdrojů slovanskými kmeny, zvláště Anty.
Jindřich Ptáčník po porážce Stodoranů, příbuzných Drahomíry napadl i české kmeny a jak praví Widukindova kronika, přinutil k poslušnosti za tažení roku 929 i českého knížete, asi Václava.
Zde však nemohl Jindřich zavést zcela tvrdou moc saské říše, jakou v rámci východní marky snášeli polabští Slované od roku 928 do svého povstání léta 983, protože Václav byl vzdělaný, částečně mysticky založený křesťanský idealista. Václav proto nakonec přes nějaké poplatky udržel knížecí moc v přemyslovských rukou a darem získal paži svatého Víta od Jindřicha Ptáčníka a založil na pražském hradě třetí kostel, svatého Víta. Proto se v tento okamžik stala tajemná věc, kdy české kmeny sice tu a tam nějak vázané k mocnějšímu sousedovi, přetrvaly a udržely si svoji státnost skrze ideu věčného vládce nebeského Václava knížete po všechny následující věky.
Václav nebyl totiž jen nějakým bojácným studentem svatých knih, a lidumilem, jak si mnozí představují, kvůli čemuž jej měl nechat zavraždit 28. září 935 ve Staré Boleslavi jeho bratr Boleslav, který dychtil po velké slávě, ale legendy (Kristián, Dalimilova kronika) znají i rekovné činy Václavovy, na jehož cestě nyní stojíme.
Někdy kolem roku 929 až 931, těsně poté, co se Václav asi neubránil říšské armádě na pražském hradišti roku 929, měl se pokusit východočeský kníže Zličanů ze starého hradiště Kouřimského napadnout Pražsko. Václav se s knížetem Radslavem utkal u Českého Brodu, asi v blízkosti hradiště Přistoupim. Aby Václav po prvních střetech družin vojska Čechů a Zličanů zabránil zbytečnému krveprolévání, vyzval Radslava na osobní souboj. Radslav však měl vidět na čele přilby knížete světlo zlaté a z každé strany Václavovy dva anděly, a proto pochopil, že prý nemůže porazit chráněnce Boha a poddal se mu.
Na to prý Václav ponechal Radslava, patrně bratra nebo otce Střezislavy, matky svatého Vojtěcha a ženy Slavníka knížete slavného, na jeho kouřimském panství, možná i při jeho staré víře.
Kopí Václavovo mělo být darováno dle pověstí Radslavovi a ten je umístil do Vrbčan, původně asi slovanského božiště, kdy se běžně stávalo, že existovala jakási spolu kultovní vazba mezi křesťanstvím a přežívajícím slovanským ritualismem.
Polabští slované prý také uctívali kopí, štíty a praporce ze svatyň slovanských bohů Triglava, Redegasta a Svantovíta jako mocné talismany.
Později (992-995), zde již na panství kříženců Zličanů a Přemyslovců, Slavníkovců, nechal Vojtěch biskup pražský postavit kostel a ke kopí byl přiřazen ještě praporec svatého Vojtěcha.
Roku 1126 v kruté zimě, měl kanovník Vít vyřešit snové vidění knížete Soběslava před tažením proti císaři Lotharu III., od kteréžto doby se prý zlovolníkům lotr říkati má, a vyzvednout onen praporec z Vrbčanského kostela, kde podle jedné verze měl na stěně viseti, dle jiné v jakési schráně ukryt býti. Postaven doprostřed sta nejlepších bojovníků, mělo se zjevit znamení svatého Václava na koni a to tak posílilo české vojsko, že Čechové uštědřili Lotharovi a Otovi Olomouckému velkou porážku.
Roku 1260 v bitvě u Kresenbrunnu měl onen zázrak pokračovat, vojsko Přemysla Otakara I. podpořené kopím svatého Václava a svatovojtěšským praporcem porazilo na hlavu mocného uherského krále Bélu. Neboť u kopí a praporce byl velmoži českými ze zadního voje spatřen bílý orel se zlatou hlavou a krkem a někteří ve snu viděli stát na bojišti svaté patrony Václava a Vojtěcha.
Osud kopí pak mizí po bitvě na Moravském poli a praporec snad byl vrácen do podzemí Vrbčan, do jakési mramorové svatyně, a kříž svatého Václava z kroužkové zbroje se zlatým lemováním asi byl přišit na praporec svatojiřský, kde byl nedávno nečekaně objeven.
Podoba praporce snad odpovídá znaku svatého Václava na pečeti zemského soudu ze třináctého století, jehož originál je někde ztracen nebo ukryt za druhé světové války a jehož přesná kopie byla naštěstí odlita roku 1924.
Praporec mohl nést znak boga Miury (Mithry) s perskou osmicípou hvězdou. Šternberkové se holedbají rodovou legendou, kdy mají být potomky mága Kašpara, jenž přinesl dary Ježíšovi při jeho narození. Možná byli spřízněni s nějakými obchodníky z orientu, kteří si svou prestiž posílili legendou o vztahu s betlémskými mudrci. Na mnoha místech rané slovanské doby se nacházejí umělecké předměty ovlivněné perským a avarským uměním.
K legendě o přemyslovském orlu. Není to zajisté jen orlice německého císařství středověkého, přeneseného na některé okolní rody knížecí, ale víme, že Slované uctívali bájného orlolva Simárgla, perského Simúrga, původně védského sokola či orla šjénu, do jehož tvaru bráhmané stavěli jeden druh svého obětního ohnivého oltáře z cihel. Takže asi nějakým způsobem se mizející kult posvátného dravce strážícího strom osy světa, prolnul s odznaky moci, jež knížata raného středověku posilovala své postavení v náročných časech vznikajícího českého státu.